Neobyčejná setkávání

Vladimír Kříž píše o osobnostech, na které bychom neměli zapomínat

Co mají společného dalajláma, americký exprezident Bill Clinton, filmař Juraj Jakubisko nebo spisovatel Josef Škvorecký? O všech těchto osobnostech, ale i o dalších významných lidech, které znal a s nimiž se setkal při svém pobytu v Americe, píše v nové knize „Neobyčejná setkávání“ jihlavský publicista, cestovatel a člen SN Vysočina Vladimír Kříž.

Přibližuje například své první střetnutí s Eduardem Ingrišem, autorem známé trampské písně Niagára, nebo setkání s významným Sokolem Jiřím Špánkem či dlouholetým redaktorem rádia Svobodná Evropa Jožkou Pejskarem. Vydavatelem publikace je společnost Astera G.

 

Autor knihy Vladimír Kříž

Vydal jste novou knihu o Vašich neobyčejných setkáních. Co na to říkáte?

Z mého pohledu je vydání knížky něco, jako kdyby se narodilo „dítě“. Já jsem děti neměl, tudíž o to silnější pocit to u mě je. Myslím si, že každý autor nebo spisovatel to prožívá podobně. Také mají ze svých nových publikací mají velkou radost.

 

Zprostředkováváte čtenářům řadu zážitků z Vašeho pobytu v emigraci v Americe. Na stránkách knížky se mohou „setkat“ s osobnostmi, jakými jsou například spisovatel Josef Škvorecký nebo hudební skladatel, cestovatel a dokumentarista Eduard Ingriš.

V knize se věnuji osobnostem, které v současnosti již nejsou mezi námi. Jedná se zejména o lidi, kteří něco znamenali pro naši českou kulturu, a říkám si, že je potřeba, abychom na tyto osobnosti nezapomněli. Měl jsem možnost poznat je v Americe – ať už to byli emigranti jako třeba Jiří Špánek nebo Matuškovi. V knížce zmiňuji i lidi, kteří přijeli z tehdejšího socialistického Československa do Ameriky (například koncertovat) a měl jsem se s nimi možnost krátce sejít.

Vladimír Kříž a manželé Matuškovi

 

V jedné z kapitol od tohoto konceptu odbočujete, když pojednáváte i o Josefíně Srpové. Řekněte mi něco o této paní?

Moje maminka u ní pracovala a díky tomu viděla i za okny sousední vily, jak píše knihy spisovatel Ivan Olbracht. Josefína Srpová, to byla Josefínka, neteř slavného hudebního skladatele Bedřicha Smetany, který pro ni napsal „Polku pro Josefínku“. Moje maminka od ní dostala i fotografii na památku. Myslím si, že ten snímek je unikát.

 

Ono těch unikátů je ve Vaší knize více. Píšete kupříkladu o Vašem setkání s Billem Clintonem, někdejším americkým prezidentem, nebo s filmařem Jurajem Jakubiskem. Já bych se ale nyní chtěl zeptat na někoho dalšího – na Eduarda Ingriše, autora Niagáry. Jak došlo na setkání s ním?

Seznámil jsem se s ním takovým zvláštním způsobem. S manželkou jsme v San Francisku chodili na české bohoslužby a tam doprovázel mši na harmonium takový starší hubený pán. Zeptal jsem se, kdo to je, a bylo mi řečeno, že Eduard Ingriš.

U Eduarda Ingriše

 

Jak jste na to reagoval?

Málem jsem už při té bohoslužbě povyskočil z lavice, protože jsem Ingrišovy melodie zažil už v mládí při nezapomenutelných školních autobusových zájezdech. Při těch cestách jsme si se spolužáky nahlas zpívali mimo jiné právě Niagáru, ale i další trampské písničky. Vždy jsem chtěl autora Niagáry poznat, byť jsem tehdy jako student dostal informaci, že žije daleko v Americe, asi někde u té Niagáry.

 

Tak jste si s ním hned po té bohoslužbě šel popovídat?

Ano. Byl velice vstřícný, a tak jsem mu řekl o těch mých vzpomínkách na jeho písně. On mě pak úplně objal, byl báječný. A nebylo to naše jediné setkání.

V knize vzpomínáte také na Vaše střetnutí s Jožkou Pejskarem, dlouholetým rozhlasovým redaktorem stanice Svobodná Evropa.

Jak píšu v knize, jezdil jsem v Americe mimo jiné na návštěvu za panem Špánkem, což byl zasloužilý Sokol, který odešel z Československa už v roce 1926 do Francie. Říkal, že ho tam Sokolové vyslali, aby tam organizoval české sokolské hnutí. On ve Francii zůstal do konce 2. světové války, dokonce měl problémy i s gestapem. Po válce se chtěl vrátit do Československa, ale jak viděl, že to tu do ruky vzali komunisté, tak odešel do Ameriky.

Jednoho dne jsem právě za panem Špánkem přijel a Jožka „Pero“ u něj byl na návštěvě. Byl to také takový starší a velmi přátelský pán. Okamžitě jsem mu řekl, že jsme ho ze Svobodné Evropy v tehdejším Československu poslouchali (byť s rušeným signálem). Hned se zajímal i o to, jak jsme my s manželkou uprchli z Československa a vůbec o můj osud. Rovněž mi řekl, že připravuje knihu „Útěky železnou oponou“ a zeptal se, jestli by tam mohl můj příběh dát.

 

S Jožkou Pejskarem

Co Vy na to?

Souhlasil jsem. Ta knížka vyšla nejprve v roce 1989 ve Švýcarsku a pak po sametové revoluci (v roce 1992) i v Praze. Když jsem jednou jel v Americe na výlet do Mohavské pouště, tak jsem před tím u Pejskarových dva dny pobyl. Dlouho do noci jsme si povídali a nezapomenu ani na to, jak na cestu natrhali pytel mandarinek z jejich menšího sadu – abych prý v poušti neměl žízeň 😊

Jak Jožka Pejskar vzpomínal na svou novinářskou práci, na rádio Svobodná Evropa?

I o tom mi povídal, jaké to bylo. Hlavně mi ale vyprávěl o jeho dramatickém útěku z Československa. V roce 1947-48 byl redaktorem novin ve Znojmě, kde ho varovali, že ho přijdou zatknout. On tam organizoval nějaké odchody lidí přes hranice. Po tom varování přešel s jednou skupinkou přes „čáru“ i on. Nebylo to snadné, jak mi říkal.

 

A kde jste měl příležitost setkání s dalajlámou?

Po jeho přednášce pro studenty v San Francisku. Potkali jsme se na chodbě, když odcházel, a já mu vyjádřil svou úctu i naději a přání, aby jeho Tibet byl jednou znovu svobodný. A pak mě Jeho svatost, jak mu všichni říkají, vzala za ruku. Dalajláma mi s dojetím poděkoval a řekl, že mi žehná.

 

Kde si mohou zájemci knihu zakoupit? A plánujete nějaké autorské čtení?

Knížka je k dostání v Jihlavě v knihkupectví Jitka, v Krmítku pro duši, v prodejně Jihlaváček nebo v knihkupectví v prostorách čajovny ve Stříbrném domě na jihlavském Masarykově náměstí. Knížka je doplněná fotografiemi i QR kódy, které odkazují na moje předchozí vydané knihy.

Text: Jaroslav Paclík
Foto: Archiv Vladimíra Kříže